Pojď na pouť!
aneb dojmy z pouti Camino de Santiago
Poutí se tentokrát nemyslí místo plné kolotočů, ale něco neméně zajímavého: Svatojakubská pouť. Tras pouti je vícero, my se vydali po té nejznámější, která se nachází v severní části Španělska a vede z francouzského St. Jean Pied-de-Port do města Santiago de Compostela. Nutno říct, že já skončila v Burgos (z důvodů časových, nikoli puchýřových) a můj spolucestovatel v Leonu, avšak hodláme pouť v budoucnu dojít do konce.
Jak vypadá první den na pouti pro člověka, který si o tom předem moc nezjistil? Vstaneme v sedm hodin ráno, tedy odporně brzy vzhledem k tomu, že jsou koneckonců prázdniny, načež zjistíme, že všichni ostatní poutníci už jsou nejméně hodinu pryč. Připadám si jako největší lenoch na světě. Nebo ne na světě, ale přinejmenším na té několikasetkilometrové trase před námi. Nevadí, nepřišli jsme sem závodit. Pomalu sbalíme spacáky a vyrazíme. Zpočátku mám obavy, že se ztratíme ještě dřív, než vystrčíme nos z města, ale všudypřítomné symboly mušle na chodnících, cestách, stromech a sloupech značně ulehčují práci i GPS-závislákům, kterým mapa moc neříká (mezi něž my pochopitelně nepatříme).
Takže jdeme a jdeme. Moc nemluvíme. Každou chvíli potkáváme poutníky s mušlí svatého Jakuba, která je symbolem pouti. Procházíme spoustou malých vesniček, ale někdy vede cesta i několik hodin polem a kde nic tu nic. Sem tam jdeme bohužel i kus po silnici, ale zřídka.
Kolem druhé hodiny odpolední dorazíme do vesničky, která se má stát naší další zastávkou, a pustíme se do hledání tzv. albergue, neboli ubytovny pro poutníky. Konečně pochopíme, proč tolik lidí vyrazilo v tak absurdně brzkou hodinu: zkrátka kdo dřív přijde, ten dřív mele, a spousta ubytoven, hlavně těch levnějších, je úplně plná. Nakonec ale najdeme nocleh a vydáme se sehnat něco k jídlu. Ovšem, ouha, zapomněli jsme na španělskou siestu. Praktické dopady siesty jsou takové, že musíme čekat do páté hodiny odpolední, než se vesničtí Španělé probudí a otevřou nějaký krámek, kde se nám konečně podaří sehnat bagetu. Plni užitečných zkušeností pro nadcházející dny večer zalezeme do spacáků a nastavíme budík na šestou ráno.
Pár rad na cestu:
Co si vzít: Čím méně věcí, tím líp. Budete je muset tahat. Já šla s malým batohem, který nosím běžně do školy. Klíčové jsou následující věci:
- průkaz poutníka: seženete na pouti, ale klidně i předem v Barceloně. Do něj vám dávají v ubytovnách razítka. Bez tohoto průkazu v albergue nemůžete přespat.
- mušle: svoji jsem ukořistila v nějaké restauraci jakožto součást oběda, ale dá se koupit i na pouti
- doklady, peníze
- 2 trička, 2 kraťasy/kalhoty, botasky, sandály, nějaké prádlo, ponožky, osobní hygiena, něco na spaní, klobouk
- knížka
- foťák
- spacák
- opalovací krém (!). Nezapomeňte, že putujete v zásadě ráno a vždy z východu na západ, tudíž bez krému budete mít hezky spálenou levou polovinu těla a bílou tu druhou, vypadá to docela komicky.
Co si nebrat: nic moc dalšího asi nepotřebujete
Jak putovat: máte tři možnosti – pěšky, na kole nebo na koni
Kde bydlet: v tzv. albergues, které jsou v zásadě trojího typu: církevní (obvykle se platí pouze na dobrovolné bázi), městské (5 – 8 euro/noc) a soukromé (10 – 12 euro/noc).
Kdy a jak rychle putovat: většina lidí chodí v letních měsících, celá pouť trvá okolo měsíce, chodí se cca 20 – 30 km denně v dopoledních a časně odpoledních hodinách. Pro španělsky mluvící je celá pouť po etapách dobře rozepsaná zde: http://caminodesantiago.consumer.es/
Musím být věřící, když jdu na tuto pouť? Určitě ne, důvody můžete mít jakékoli a ani se nemusíte stydět to říct, přijde-li na to řeč.
Lenka Fiřtová, 2014
Jak plave jak 