Kdysi jsem zaslechla, jak se na zastávce autobusu baví dvě maminky: „Víš, co nechápu?“ povídala první. „Ptala jsem se paní Malé, proč nezapíše Aničku taky do kroužku tancování, kam chodí i naše Péťa, a ona mi odpověděla, že Anička už má jiný den výtvarku a že by toho na ni bylo hodně. Že prý po škole bývá unavená a raději si hraje doma. Přitom třeba naše Péťa má každý den něco, tancování, výtvarku, zpěv, angličtinu, zkrátka,“ a maminka předvedla pyšný úsměv, „ta naše holka se vůbec nezastaví.“
Na tomhle rozhovoru není nic až tak překvapivého. Některým dětem je už od malička vštěpováno, že „úspěch“ znamená stihnout toho co nejvíce a že je vlastně správné a žádoucí, aby se celý den někde honily. Pak se není co divit, že až Péťa a Anička vyrostou, můžou mít pocit, že nestačí jenom chodit do školy a k tomu si po večerech přivydělávat, ale že do toho ještě musí zařadit bohatý společenský život, nějaký ten vzdělávací kurz, pravidelnou sportovní aktivitu a kdo ví co ještě. Vlastně ano, ještě musí vypadat šťastně a spokojeně, protože nezvládat tenhle nápor s přehledem, to taky není in.
Existuje spousta lidí, kterým tenhle styl doopravdy vyhovuje, jelikož jinak by se zkrátka nudili. Ale pak je taky spousta takových, kterým by bohatě stačilo snížit své aktivity na polovinu a mít víc klidu, jenže ignorovat tlak společnosti na co nejlepší výkon, to už je druhá věc, kterou pro řadu lidí není zrovna jednoduché převést do praxe. Zvlášť když člověk tak často slyší prohlášení typu: „Já tak obdivuju Marka, skončí v devět večer v práci a ještě jde hrát tenis a ráno v šest přitom vstává do školy na přednášku. Ach jo, taky bych chtěla stíhat toho tolik jako on.“ Málokdy uslyšíme někoho říct: „Já tak obdivuju Lucku, odpoledne přijde domů, kreslí si nebo si čte knížku, udělá si dobrou večeři a cítí se strašně spokojeně. Ach jo, taky bych se chtěla cítit tak spokojeně jako ona.“
Pro Evropana, který je má v hlavě zafixovanou rovnici „co největší počet aktivit a co nejlepší výkon = správný přístup“ je pak docela šok, když se ocitne v kultuře, kde tyhle rovnice neplatí. Tak třeba takový Ind, když přijde do práce, si nejprve udělá čaj, bez kterého to zkrátka nejde, v klidu si ho vypije, pak si hodinku povídá se svými spolupracovníky, načež si teprve řekne, že by mohl začít něco dělat (ale samozřejmě až po dalším čaji). Když pak nebohý Evropan nervózně podupává nohou a klepe si na hodinky, Ind jen nechápavě kroutí hlavou, protože mu zkrátka není jasné, proč by člověk měl neustále spěchat, i když k tomu třeba zrovna vůbec není důvod. Jenže Ind neví, že Evropan to často taky neví, ale jinak to zkrátka dělat neumí.
Když člověk popíše někomu ze západu indický styl práce, většinou se dočká odpovědi ve stylu: „No to je sice hezké, že jsou víc v klidu, že si v práci hodinu meditujou a popíjejí čajíček, ale taky se podívej, kam to s tímhle přístupem dopracovali.“ Ale vyprávění o indickém stylu práce neměla být ukázka „lepší alternativy.“ Měla to být zkrátka ukázka „jiné alternativy,“ protože my Evropané často zapomínáme na to, že ji vůbec máme a že volba alternativy záleží jen na nás samotných.
Lenka Fiřtová, 2013
Jak plave jak 