Šel a šel. Úplně sám v odlehlé části drsných korsických hor. Ranní slunce vrhalo dlouhé stíny z okolních štítů, mezi kterými si připadal maličký, jako mravenec. Ticho, ani vítr nezafoukal. A on s těžkým batohem na zádech stoupal pořád nahoru a nahoru. Možná šel hodinu, možná dvě, než se mu podařilo dosáhnout vrcholu průsmyku. Konečně nahoře. Jak byl rád.
Rozhlédl se kolem a chtěl už pokračovat dál, když v tom uviděl něco, co ho znepokojilo. Byla to cedule s nápisem POZOR – CESTA JE ZAVŘENÁ . Bylo hrobové ticho, když tam stál a přemýšlel o tom, co vidí. Cesta dále pokračovala dolů, prudce dolů, a vypadala nebezpečně. Chvílemi ho přepadala i závrať, když si ji prohlížel. Na cestě už byla ale několik dní a podobné sestupy nebyly v těchhle horách niřím neobvyklým. Tak proč by se zrovna tudy nemělo dát projít? A proč tu zatracenou ceduli našel až po dvou hodinách těžkého výstupu z tábora? To se má teď vrátit? Byl unavený, hladový, naštvaný a trochu vyděšený. Zpátky rozhodně nejde, zpátky nemůže, zpátky nechce.
Sestupovat začal pomalu, hodně pomalu. Krok za krokem níž a níž. Byl už možná v polovině, když se cesta ještě ztížila a zbytek sestupu musel využívat pomoci řetězů připravených ke skále. Hodně se mu ulevilo, když si uvědomil, že už je konečně dole.
Rozhlédl se kolem. Ještě to neskončilo. Dole byl sevřený mezi dvěma průsmyky a jediná cesta ven vedla prudce vzhůru. Po těžkém sestupu teď musel zákonitě přijít výstup. V hrobovém tichu jen tak stál a prohlížel si kruté stoupání. Bylo to překrásné místo, tak odlehlé a tiché, přesně takhle to má rád. Jenže tady se mu něco nelíbilo. Náhle ho přepadl pocit jakési tísně a úzkosti. Nevěděl, co to je, ani odkud se to vzalo. Něco mu ale říkalo, že tady nemá co dělat, že tady si s něčím zahrává a musí co nejrychleji pryč. Srdce mu bušilo a on měl pocit, že ho musí být slyšet na kilometry daleko.
Na paniku ale nebyl čas. Něco mu říkalo, že musí jít dál. U nedalekého vodopádku ještě nabral vodu a s husí kůží začal šplhat prudce nahoru. Výstup to byl krutý. Vedl po starých, poničených řetězech a žebřících. Mnohé úseky byly zavalené kamením, které překonával jen těžce. Teď si uvědomil, proč tento úsek zavřeli. S každým metrem nahoru se díval, jestli nezahlédne vrchol průsmyku. Ale ani náznak. A všude kolem něj viselo to zlověstné napětí, ten podivný pocit něčeho zlého. Čas se vlekl a výškové metry se táhly jako toulaví psi. Snad až po hodině těžkého lezení konečně zahlédl vrchol.
Konečně vysvobození a úleva. Všechen strach, úzkost a panika z něj opadly, když uviděl rozhlehlé a zelené údolí pod ním. Nechtělo se mu zůstávat dlouho na tom místě, a proto raději vyrazil hned na další sestup, který se po tom všem zdál tak snadný.
Na druhý den, daleko od toho místa, zrovna když se pomalu chystal utábořit, natrefil po cestě na pár krajanů. Svůj rodný jazyk slýchával na cestách jen málo, a tak jak už to tak bývá, dal se s nimi do řeči. Byli pohublí, sluncem spálení, očividně unavení, rachitičtí. Přicházeli z jihu, z opačného směru než on, a hned se jej vyptávali.
Jak prý vypadá ten zavřený úsek na severu a kudy že to prošel. Vzpomněl si na včerejší podivný zážitek a odpověděl, že o tom zavřeném úseku do poslední chvíle nevěděl a že jej tedy nic netušící prošel. Řekl, že neumí francouzsky, a nejspíš proto se k němu žádné informace o tom místě nedostaly. A dodal, že kdyby věděl to, co teď ví oni, rozhodně by se tomu úseku vyhnul a znova už by jím nešel.
Odpověděli mu, že se to také dozvěděli teprve před chvílí a že je to hrozná tragédie. Není to tak dávno, co se na tom místě zřítila kamenná lavina, poničila cestu a… pět lidí pohřbila.
Poté, co se rozloučili, ještě dlouho přemýšlel o tom, co právě slyšel. Všechno se mu znova vybavilo a projel mu mráz po zádech. Vzpomněl si na poničené žebříky, zpřetrhané řetězy a kamení na cestě ze včerejška. Ale hlavně si vybavil ty zvláštní zlověstné pocity. Pocity tísně a úzkosti vyvěrající z toho místa. Místa, kde se stalo něco zlého. Kde došlo k velkému neštěstí. Kde někdo zažil velké utrpení. Možná k němu včera promlouvali. Duše mrtvých, pod hromadou balvanů navěky pohřbených nešťastníků. Byl jim tak blízko a nevědomky jim naslouchal. Možná jej chtěli varovat, že se dostal do míst, kde nemá živý co pohledávat. Možná se zlobili, že někdo ruší jejich klid. Nejspíš už se nikdy nedozví, co mu tenkrát chtěli říci, ale na tom už stejně nezáleží.
Celým tělem mu projel mráz, to když si uvědomil, že včera kolem něj obcházela smrt…
Jakub, 2015
Jak plave jak 