Byl už hodně unavený. Po celém dni chůze přes alpské průsmyky, konečně dostavěl stan. Byl na nádherném místě vysoko v horách. Foukal silný vítr, ale co na tom. Přímo proti němu vystupoval z horských štítů ohromný trhlinami posetý ledovec. Zdál se tak blízko. Dnes večer mu bude dělat společnost.
Sedl si před stan a chvíli se kochal výhledem. Slunce už zapadalo za okolní štíty, stmívalo se a ochlazovalo. Zalezl si do stanu, do teplého spacáku, a jen tak ležel. Byl unavený, ale usnout ještě nechtěl. Přemýšlel o všem a o ničem. Naslouchal okolním zvukům. V údolí pod ním zurčela řeka vytékající z ledovce. Jak musí být studená. Ale jak dlouho už tudy protéká? Kam až si klestí cestu?
Uslyšel podivné dunění. To se nejspíš uvolnily kusy ledu a s rachotem se řítily k zemi. K zemi, nebo do hlubokých, Bův ví kde končících trhlin ve starém ledovci. Takto k němu ledovec promlouval. A on mu naslouchal. Co mu chce asi říct?
Přemýšlel, jak je asi starý. Jak dlouho už si klestí cestu skrz hory, nebo spíš životem? Jak dlouho už tak teskně hledí do dáli, na oblohu, hvězdy, Slunce a Měsíc? Jaké příběhy z dávných časů skrývá?
Unavený otázkami, na kterých nezáleží a na které ani není odpověď, už pomalu usínal. Šumění větru, hukot řeky, dunění ledu.
To mu prastarý ledovec vyprávěl tu nejkrásnější pohádku na dobrou noc…
Jakub, 2015
Jak plave jak 