Slunce už pomalu zapadlo, když se procházel po vojenském hřbitově. Tam daleko, v tichém a odlehlém koutě San Diega. Tisíce a tisíce bílých náhrobků smutně hledících na Tichý oceán. Muži ze všech koutů světa, bojující a umírající za stejnou věc v obou světových válkách. Působivé místo.
Měl rád západy slunce. Ten magický moment, který nutí člověka k zamyšlení nad sebou samým. Dnes jej prožije tady. Lepší místo si vybrat nemohl.
Byl z daleka. Z malé země uprostřed Evropy. Krajanů na svých cestách potkával jen málo. Dnes ale jednoho našel. Na jednom z náhrobku uviděl vytesané jméno své země. A nad ním i jméno vojáka, který z ní pocházel. Chvíli jen tak stál a přemýšlel. Úžasná náhoda, pomyslel si. Pak si přisedl.
Charles Rodinec, bojoval a zemřel v první světové válce. Přemýšlel, jestli je správné, že je na náhrobku vytesáno Charles. Karel. Tak se správně jmenoval ve své vlasti. Jeho samotného lidé nazývali tolika různými jmény, že od té doby, co odešel z domu, už své pravé jméno skoro zapomněl. Pak si ale pomyslil, že na tom stejně nezáleží.
Mluvil s ním ve svém rodném jazyce. Věděl, že on je jediný široko daleko, kdo mu může rozumět. Řekl, že si myslí, že dnes bude dobrý západ slunce. Že jich viděl už spoustu, ale dnes má dobrého společníka. Pak jen tak seděl vedle něj a pozoroval oceán. Slunce už se skoro dotýkalo hladiny. Foukal mírný vítr, ale jinak ticho. Trochu zima.
Oba dva daleko od domova pozorují západ slunce. Ale jeden z nich se už nikdy nevrátí. Zůstal po něm jen náhrobek jako památka. Každý den teskně hledící na Tichý oceán. Ale náhrobky nevypráví příběhy, náhrobky necítí bolest ani nekrvácí, náhrobky ani nemilují. Proto o něm přestal přemýšlet jako o obyčejném bílém kameni. Přemýšlel o něm jako o reálném člověku. Jaký byl doopravdy. Jak asi vypadal. Odkud přesně pocházel. Jaký byl jeho příběh.
Věděl, že na tyto otázky nemůže nikdy najít odpověď. Proto s ním mluvil jen tak o životě. O tom, že je také z daleka. Že přišel ze stejné země. Že na cestách je už dlouho a sám ani pořádně neví, kdy se vrátí domů. To ale voják o sobe věděl přesně.
Slunce už zacházelo za oceán. Pomalu padala tma. Stíny se prodlužovaly. Ticho. Trochu větší zima. Teď přemýšlel, co je asi na druhé straně. Tam daleko za oceánem, kde slunce už zase vychází. Nespíš je tam jejich vlast. Jeho rodiče, bratři a přátelé. A možná je tam kluk, sedí u hrobu neznámého vojáka, pozoruje východ slunce.
Pro dnešek byl konec. Slunce už zašlo úplně. Ale on pořád seděl vedle vojáka. Přemýšlel, kde asi uvidí západ slunce zítra. Nevěděl. To je zákon cesty. Zákon života. Zato voják věděl naprosto přesně, co bude zítra. To je zákon smrti. A proto voják bude sledovat západy slunce ze stejného místa, dokud se Země točí kolem své osy, poháněná Bůh ví čím.
Tam v dalekem San Diegu, už notnou chvíli po západu slunce, jen tak sedel. S krajanem po boku. Přemýšlel o všem a o ničem. O otázkách, na které není odpověď.
Seděl tak dlouho.
Jakub, 2014
Jak plave jak 